Její spisy

Kniha rekreací, druhá rekreace (1585). María se jmenuje „Milost“ a rozmlouvá s „Justou“.

[...] dychtivé spatřit něco z toho, co, jak jsme chápaly, Bůh s ní činil, dívaly jsme se na ni někdy dveřmi její cely, kde se zavírala, a vídaly jsme ji ve vytržení; a já, na vlastní oči, jsem ji několikrát viděla, a odtud vycházela s velkou nenápadností, neboť víš, sestro, jak zdrženlivá byla vždycky a s jakou opatrností zakrývala veliké věci, které jí Pán sděloval. [...] V té době mě Pán povolal k řeholnímu životu, když jsem viděla naši Matku a její společnice a stýkala se s nimi; ony pohnuly i kameny svým obdivuhodným životem a rozmluvou. A co mě přimělo jít za nimi, byla vlídnost a veliká rozvážnost naší dobré Matky. A věřím opravdu, že kdyby ti, kdo mají úřad přivádět duše k Bohu, užívali takového způsobu a obratnosti, jakých užívala ta světice, přivedli by jich mnohem více, než přivádějí; neboť jelikož naše přirozenost je nakloněna hledat potěšení a utíkat před námahou, líčit ctnost a to, co je službou Bohu, jako drsné a obtížné, znamená zastrašovat slabé, kteří neokusili, jak sladké je trpět pro Krista.

Kniha rekreací, druhá rekreace.

Když nastal ten pro mne nejšťastnější den, kdy mě Pán vyvedl z Egypta a přišla jsem do řeholního života, ve dvaadvaceti letech, v den slavného svatého Řehoře z Nazianzu, kterého od toho dne mám za svého otce a útočiště, a bylo to roku tisíc pět set sedmdesát, devátého května, nedovedu vypovědět, nejdražší sestro, jaké potěšení mi od té chvíle Pán dal; a až do dnešního dne mi ani v prvním hnutí nepřišlo na mysl litovat ani být nespokojená; naopak, tak veliká byla radost, kterou jsem měla v duši, že jsem mnohokrát nemohla skrýt smích.

Rady, které dává jedna převorka druhé (1590-1592). Mezititulky tohoto pojednání pocházejí od editora.

Řídit duši je řídit svět, neboť tak nazývají člověka: „zkrácený svět“. [...] Bude dobrou představenou ta, která nic neodpouští? Jistě ne. Bude dobrou představenou ta, která nic netrestá? Jistě ne. Bude dobrou představenou ta, která je vždy milosrdná? Ne. Bude dobrou představenou ta, která je vždy přísná? Ne. [...] Ó, jaké je to umění a věda řídit krajnosti, a představený má být měkký i přísný, mstivý i odpouštějící, štědrý i skoupý, mírný i prchlivý, trpělivý i netrpělivý, prostý i lstivý, spěšný i zdlouhavý! A zdá se, že chybí-li něco z toho, rozladí se hodinový stroj. [...] A tak tomu bude, není-li rozvážnosti, neboť ona skládá všechny tyto části a působí, aby každá sloužila ve svůj čas a uplatnila se podle potřeby; a bez rozvážnosti všechno řečené, i kdyby to člověk měl, nejenže neprospívá, ale dokonce uškodí, protože nebude sloužit k ničemu jinému než k tomu, mít mnoho zbraní, jimiž lze zraňovat, vložených do rukou blázna. Neboť použije přísnosti, když se hodí mírnost, a odpustí, když má trestat, a zraní, když má hojit.

Napsán roku 1593 z jejího uvěznění pro její sestry a dcery, „které byly zarmouceny, když ji tak viděly“.

Nevím, nejdražší sestry a dcery moje, zda mám, dávajíc průchod citu a ženské něze, provázet vaše slzy, či, následujíc světlo srdce, stěžovat si na váš zármutek; vždyť se nesluší podle zákona úzkého přátelství, které k sobě chováme, abyste vy plakaly nad tím, čemu se já směji, ani abyste vznášely stížnosti na toho, kdo mi prokazuje dobrodiní. [...] Ale znovu se vás ptám, nejdražší: Proč se znepokojujete? Neznáte snad slávu a bohatství soužení, či zdá se vám věcí novou a nezvyklou, že synové Adamovi bývají sužováni?

[...] A vracejíc se ke svému dobru, prosím vás, milé dcery, nermuťte se, že mě vidíte zde zavřenou, ani se netrapte tím, že jsou zavřeny všechny dveře lidských prostředků k mé svobodě, [...] neboť ten, kdo to může napravit, není nepřítomen. On se na to dívá a dopouští to, a snad se dokonce raduje, že mě vidí, aby viděl naši trpělivost; s ním můžete mluvit; jemu mě můžete představit a s ním mi budete moci pomoci. [...] Oni [svatí vězňové] mezi krutými nepřáteli, já mezi milosrdnými sestrami; oni v potupných žalářích, já v koutku nebe, kde mě s takovým milosrdenstvím navštěvuje anděl, kterého mi dali za strážce. [...]

A kdyby přišla dříve, než z tohoto vězení vyjdu, chci, aby mé milované dcery a drahé sestry věděly, že umírám spokojena a říkám to, co můj slavný otec svatý Řehoř z Nazianzu: Tehdy budu pomstěna, až budou spaseni ti, kdo mě pronásledují. Tak se staň. Amen. [...] Modlete se, nejdražší, za tuto svou sestru a služebnici, Marii. Laus Deo.

Kytička myrhy (1595), komentář k verši Písně písní 1, 12.

Kytičkou myrhy je mi můj Milovaný; uložím ho mezi svá prsa. Co je to, svatá nevěsto? Kytičkou hořké myrhy nazýváš Milovaného? [...] Hleď, že Ženich není povahy Adamovy, abys s ním šla jíst sladké jablko, nýbrž je to Kristus Ježíš, který tu sladkost splácí hořkostí a mukou kříže; a máš-li mu podat ruku nevěsty, hřeb ji musí spojit s jeho rukou. Je to Ženich krve. [...] Jeho ozdoby jsou posměšky; jeho pocty, potupy; jeho dary, bičování; jeho hudba, rouhání; jeho pokrm, žluč; jeho koruna, trní. [...]

Ó můj dobrý Pane! Není divu, že jsi nám myrhou, když my jsme Ti byly žlučí, a Ty, okusiv ji, chtěl jsi odejmout dcerám Eviným chuť jablka, které jedla naše matka. Ó, jak šťastná a blažená je nevěsta, které jsi myrhou vloženou mezi prsa; a kdo dovede vypovědět, kolik rozkoše a sladkosti je v tom, co nese jméno hořkého!

„Žádá své oči o slzy“ (Toledo, 1562).

„Již zcela Milovaného“ (Malagón, 1571).

„Nemám starost“. Zmrtvýchvstání roku 1593, v klášterním vězení v Lisabonu (Portugalsko).